Nejvyšší horu Rakouska Grossglockner s jeho 3798 metry jsem měla v merku už od dětství, kdy jsem tehdy s rodiči navštívila Grossglockner High Alpine Road a vyhlídku z Kaiser-Franz-Josefs-Höhe. Pamatuji si, jak mi táta s respektem překládal jméno hory jako Velký Zvoník. Hora byla z té strany opravdu impozantní a já si tehdy umínila, že jednou na Grossglockner vylezu. Roky však plynuly, kolena začala bolet a tento plán se postupně rozplynul. Zůstával jen jako jakýsi bláhový sen „někdy v budoucnu“.
Pak jsem potkala Ondru a z mého bláhového snu se stalo „Příští léto jedeme na Grossglockner a rovnou Stüdlgratem, protože normálka je nuda a taky Stüdlgrat zní jako štrůdl, ten si tam musíme dát“. Takže tak.
Mapa trasy ze Stüdlhütte výstup přes Stüdlgrat na vrchol Grossglockneru, plán byl sestup normálkou přes Erzherzog-Johann-Hütte a ledovec Ködnitzkees zpět na Stüldhütte a rovnou dolů na parkoviště u Lucknerhausu. (zdroj: mapy.cz)
Přespání na Stüdlhütte jsme si zarezervovali někdy v lednu. Je to potřeba, protože v sezoně tam bývá narváno. V průběhu roku jsem se na výstup snažila připravovat. Hlavně tedy posilovat levou nohu, u které mě zlobí koleno. Pár týdnu před výstupem jsme jeli pro trénink na Hochkönig a do hor Severní Makedonie, kde jsem získala potřebnou fyzičku.
Jak se blížil termín výstupu, sledovali jsme s mírnou úzkostí počasí. Předpověď nebyla nic moc, všechny počasoidní webovky hlásily déšť a možná i sníh v den výstupu. Pak se to ustálilo na tom, že v den výstupu má začít pršet snad až kolem poledne. Počítali jsme si dopředu, v kolik hodin bychom měli být na vrcholu a řekli jsme si, že bychom mírný déšť při sestupu snad měli zvládnout.
Den před výstupem jsme vyrazili po 8 ráno z parkoviště u Lucknerhausu. Hned se nám naskytl výhled na vrchol naší cesty (a taky naposledy, ale nebudu předbíhat). Cesta na Stüdlhütte nám trvala 2 hodiny. Nejdříve vede podél potoka Ködnitzbach po zpevněné cestě, která po chvíli začne strmě stoupat až k chatě Lucknerhütte. Od této chaty se cesta mění v pěšinku, která se vine nejprve travnatými svahy, poté přechází v suť. Po cestě nás doprovázelo volání místních svišťů, kteří pobíhali po svazích a nevypadali, že by z nás měli velký strach. K chatě Studlhütte jsme dorazili v půl 11. K Ondrově nelibosti bohužel nebyla vyrobena ze štrůdlů. Podle mě ale přecijen trochu štrůdl tvarově připomíná. Nebo alespoň tvarohový závin.
Stüdlhütte (Štrůdlhütte)
Na Stüdlhütte jsme zjistili, že nemáme rezervaci, protože nám byla omylem zrušena. Naštěstí se ale lidé nechali vyděsit nejistou předpovědí, a tak pro nás místo na nocleh měli.
Zbytek dne jsme strávili polévkou, luftováním chodidel, štrůdlem, kávou, limonádou a nácvikem navázání na ledovci. Taky jsme se podle YouTube videa na prostranství před chatou učili, jak si zavázat přebytečné lano na tělo, aby nám nepřekáželo v chůzi, až polezeme na hřebeni (jsme jenom mírní amatéři).
Chata Stüdlhütte je proslavená svou kuchyní. Měli jsme polopenzi (večeře + snídaně) a součástí večeře byl salátový bufet, polévka a volba ze tří hlavních jídel, z nichž jedno bylo vegetariánské. Všechno bylo naprosto výborné a i jako vegetarián jsem se najedla do sytosti. Po večeři jsme si zaběhli na dechberoucí výhled na ledovec Teischchnitzknees pár minut od chaty. Pak připravit věci na výstup, abychom se ráno nezdržovali a nocleh před 9 večer.
Vyhlídka na ledovec Teischchnitzknees a z něj vytékající Teischnitzbach
Ve 4 budíček, úkol byl 1) zabalit se a 2) oblečení a připravení dorazit na snídani. V noci jsem bohužel moc nespala, v naší noclehárně se stále někdo vrtěl na palandách, svítil a chrápal. Venku byl silný vítr. Špunty do uší toho moc neodstínily. Měla jsem obavy, v jaké fyzické kondici budu, když jsem spala asi jen hodinu. Ale kafe to ráno trochu spravilo. V 5 jsme vyrazili vzhůru k ledovci Teischchnitzknees. Počasí vypadalo docela dobře. Vítr se k ránu trochu zpomalil a nepršelo. U ledovce jsme byli za cca 20 minut. Dál jsme pokračovali již s mačkami, navázáni na lano. Šla jsem první jako váhově lehčí člen lanového družstva a v šeru hledala stopy družstva před námi. Sníh byl na ledovci tvrdý, trhliny byly dobře vidět, takže jsem nemusela cestu příliš hledat.
Pod Stüdlgrat jsme dorazili kolem půl 7. Výstup na ledovci mi dal docela zabrat. Prý jsem „mohla“ jít klidně rychleji, ale moc mi to nešlo. Myslím, že se tam projevilo nevyspání a nekonečná monotónnost šlapání nahoru do svahu po bílém povrchu. S námi nastupovaly na hřeben další skupiny, všechny jsme pustili před sebe, byly rychlejší i na ledovci. Jedna skupina se pak u nástupu na skálu rozhodla, že to raději otočí. Jak začalo svítat, začal se otevírat výhled na hory kolem a také na mrak, který obklopoval vrchol Grossglockneru.
Nad ledovcem Teischchnitzknees pod nástupem na hřeben Stüdlgratu.
Tady jsme se prohodili a prvolezec byl Ondra. Nástup byl trochu těžší, než jsme čekali, ale naštěstí to brzy zlehklo. Chvíli po 8 jsme dorazili do Frühstöcksplatz, do místa, kam když člověk dorazí nad 3 hodiny od chaty, měl by to v zájmu bezpečnosti otočit zpátky. Dál to totiž bude již těžší a obtížnější pro případný návrat. My jsme tu byli za 3 hodiny a 5 minut. Dali jsme si tu první tyčinku a šli dál.
Jeden z posledních výhledů na hřeben Stüdlgratu.
Nad snídaňovým platzem jsme vstoupili do mlhy. Tím skončil veškerý výhled a ubylo tedy i expozice hřebene. Zhruba od poloviny cesty také začal na západní straně hřebene foukat studený vítr, což nám trochu ubíralo na morálce. Lezlo se ale dobře, skála byla vesměs suchá. Na dvou klíčových místech jsme se rozhodli jistit, jinak jsme postupovali souběžně navázáni na lano s průběžně cvaknutými preskami do slaňáků či kovových tyčí. Na vrcholu jsme byli ve třičtvrtě na 11. Moc dlouho jsme tam nechtěli zůstávat z důvodu větru a obav z odpoledního deště. Také nebylo na co se dívat, všechno bylo v mlze.
Dolů jsme sestupovali po normálce, která vedla nejprve na Kleinglockner. Zde jsme potkali pár lidí, kteří vycházeli nahoru právě normálkou. Sledovali jsme kovové tyče, které označovaly cestu dolů. Někde za Kleinglocknerem nás dohnala trojice Francouzů, z nichž jeden se tvářil, že ví, co dělá a poradil nám, abychom místo strmého sestupu doleva pokračovali po hřebeni značeným tyčema. Zdálo se nám to zvláštní, ale byl velmi urputný a upozorňoval nás na případné hrozící nebezpečí. Sestupovali jsme tedy po v mapě nezakreslené cestě, terén byl hodně rozsypaný, ale dalo se to. V jeden moment jsem však špatně šlápla a shodila dolů kámen, který Ondru minul z mého pohledu docela těsně.
Zmíněný Francouz se nás dole pod hřebenem ještě pokoušel hnát jinudy, než vedla cesta. Rozhodli jsme se ho již ignorovat. Po nějaké době se mlha rozestoupila a před námi se vynořila chata Erzherzog-Johann-Hütte, nejvýše položená chata v Rakousku (3454 m). Krátké občerstvení, vyfocení výhledu z okna ze záchodu do sbírky (foto nepřiloženo) a následně jsme pokračovali cestou 712 po ledovci Ködnitzkees dolů zpět na Stüdlhütte.
Sestoupili jsme pod mrak a naskytl se nám výhled na ledovec Ködnitzkees (tamtudy půjdeme dolů).
Na ledovec se sestupovalo po jednoduché ferratě (značena jako B, ale cesta 712 se brzy odpojuje, horní úsek je spíše A). Cesta po ledovci dolů byla již bez obtíží až na rozměklý sníh, kvůli kterému jsme se obávali zeshora padajících kamenů. Některá místa jsme proto prošli rychleji. Pak jsme došli na rovinu, kde jsme mohli i sundat mačky. Hodně nám to pod nohama tálo, což je sice smutné, ale fotogenické, takže jsem pořád zastavovala a fotila. Asi dvacet minut před chatou Stüdlhütte nás chytil slibovaný déšť, poslední výškové metry jsme tedy klesali sprintem (Ondra) a rychlejší chůzí (já).
Na chatě jsme si vyzvedli uložené věci, které jsme nechtěli tahat s sebou nahoru na vrchol, a po uklidnění počasí jsme vyrazili na sestup dolů do údolí. Tak třeba zase někdy příště, Zvoníku.
PS: Doma jsme hledali trasu, kterou nám Francouz vyradil a nikde tuhle variantu nenašli. Buď byla tedy relativně nová nebo nám poradil blbě…