Konečně léto, slunce, teplo… A tak jsme v červenci 2025 zamířili na ledovec do Walliských Alp s cílem vylézt na 7 čtyřtisícovek v tomto pořadí: Breithorn Occidentale, Castor a Pollux, Breithorn traverz od východu na západ. První horu jsme plánovali absolvovat s Ondrovými rodiči, zbytek již sami v našem dvojčlenném lanovém družstvu.
Výstup na Breithorn Occidentale dostal Ondrův táta k Vánocům, a tak jsme na začátku července vyrazili směr Cervinia. Bylo to zrovna v den, kdy v Praze vypadla elektřina. To náš odjezd naštěstí nezkomplikovalo. Po příjezdu nás čekala párdenní aklimatizace, půjčení cepínů a maček pro rodiče, nácvik pohybu v lanovém družstvu a hodně italských kafíček.
Pro výstup na Breithorn jsme vyjeli lanovkou do Testa Grigia, odkud jsme stoupali nahoru po sjezdovce až na začátek ledovce. Výstup na Breithorn nedoprovázelo nejlepší počasí. Nahoře byl silný vítr, takže lanovka s námi vyjela o hodinu později, než jsme plánovali. Byla mlha. Nevěděli jsme, jestli bychom se neměli raději otočit. Nahoru s námi jela jen jedna malá skupinka lidí a při šlapání po sjezdovce nahoru jsme se potkávali s nervozním alpinistou, který se nás pořád ptal, zda půjdeme nahoru a zda si myslíme, že to v tomto počasí půjde. Nakonec nám utekl. Nicméně pokračovali jsme.
Stoupání po sjezdovce bylo nekonečné. Kolem Klein Matterhornu se vynořily skupinky turistů, takže už jsme si tam v té mlze nepřipadali tak sami. Na okraji ledovce jsme si nasadili mačky, navázali se na lano a dále pokračovali po ledovci. Zde se mraky na malý okamžik rozfoukly, a tak jsme konečně spatřili cíl naší cesty. A také to, že tam stoupá alespoň osm lanových družstev v různých částech kopce. Bohužel to bylo téměř naposledy, kdy jsme měli při výstupu na Breithorn nějaký výhled. Na vrchol jsme se postupnými krůčky dostali cca v půl druhé.
Vyfotili jsme si selfie v mlze a šli zase dolů. S rodiči jsme došli opět na kraj ledovce, kde jsme je vypustili, aby se vrátili již sami po sjezdovce k lanovce. My jsme se navázali na dlouhý přechod ledovcových plání pod Breithorny. Naším cílem byla chata Guide della Val d’Ayas v 3420 metrech.
Obávali jsme se, abychom v mlze našli odbočku pod Breithornem, ale cesta byla dobře vyšlapaná. Jakmile jsme se přehoupli ze sedla dolů, mraky se rozfoukly a vysvitlo slunce. Měli jsme tedy krásný výhled na celý Breithorn traverz a Castor s Polluxem, cíle na další dny. A také na mohutný ledovec, jehož odhalený led mi připadal vulgární.
Celou cestu skrze ledovec vál velmi silný vítr. Místy jsem se bála, aby mě to neodfouklo do jedné z trhlin, které se pod námi otevíraly. Když jsme konečně začali klesat k chatě, počasí se náhle opět zcela změnilo – přišly mraky a začalo sněžit.
Chata byla k našemu překvapení úplně plná a my přišli jako jedni z posledních, takže jsme byli ve druhé pozdnější skupině na večeři. Měli jsme tedy asi dvě hodiny k dobru na odpočinek a zajídání hladu gumovými medvídky. Když na nás konečně přišla řada, snažila jsem se z polévky minestrone, kterou jsme dostala v rámci vege menu, vytřískat co nejvíce a nasypala jsem si do ní všechen opečený chléb, který jsem měla k dispozici. Ondra si počínal obdobně a využil možnosti přidat si těstoviny, které zase dostal on. To jsme ještě nevěděli, že dostaneme tříchodové menu. Obsluha se mi smála, když jsem reagovala s velkým překvapením na druhé jídlo. Prý, co jsem čekala v Itálii. Svůj dezert jsem věnovala Němci z Drážďan a Ondrovu bramborovou kaši dojídal naprotisedící opálený Francouz. Já jsem si jako dezert dala později ibáč kvůli bolesti hlavy z výšky.
Další den nás čekal výstup na Castor a Pollux. Již předchozí den jsem projevila pochybnosti, zda tam budu schopná vyjít. Zvlášť Castor působil hodně strmě a impozantně. Na Pollux jsem se těšila – doufala jsem, že se projeví schopnost mého těla skoro necítit námahu, když se jedná o lezecký terén.
Vyrazili jsme v 7 ráno, protože předpověď byla dobrá a měli jsme celý den. Hned od chaty se začalo ostře stoupat nahoru stejnou cestou, kterou jsme den předtím scházeli dolů. Slunce ještě nenasvítilo tuto část svahu, a tak sníh, který byl předchozí den rozměklý, byl nyní zmrzlý. Stejně na tom byly po chvíli i moje prsty u nohou. Zimu umocňoval silný protivítr, kvůli kterému se mi šlo velmi ztuha. Postupně nás předcházela jiná lanová družstva. Po nějaké době, která se zdála jako věčnost, vysvitlo slunce a moje prsty začaly rozmrzat. Au.
Následovalo stoupání přímo na Castor v ostrých serpentinách. Tady natolik foukalo, že i když se jednalo o strmý výstup, vzala jsem si na sebe ještě přes bundu péřovku. Překonali jsme ledovcový odtrh pod vrcholem, následoval výšvih do sedla a závěrečné metry po úzkém a exponovaném sněhovém hřebínku. Pár minut na vrcholu a rychle zase dolů. Z vrcholu bylo vidět pokračování cesty po hřebínku na další čtyřtisícovky za Castorem.
V sedle mezi Castorem a Polluxem jsme se nad tyčinkou chvíli rozmýšleli, zda půjdeme ještě na Pollux. Nakonec ano. Přišlo nám to z Castoru takové hezky nižší a hezky skalnaté, slunce svítilo a času bylo dost. Mimo plán jsme se však nakonec rozhodli nejít ze sedla JV hřebenem, ale normálkou, tedy JZ hřebenem.
Na hřeben jsme nastoupali níže, než jsme měli, ale nevadilo to, terén byl lezecký a lezlo se nám dobře. Do té doby, než jsme nějak ztratili jasnou cestu ve formě stop po mačkách na skále a museli tedy přelézat pár trochu těžších balvanů. Po napojení na správnou cestu jsme za nějakou dobu dolezli k fixovanému místu, kde se vytvořila fronta. Rozhodli jsme se raději ještě dojistit, takže jsme ztratili spoustu času, když jsme před sebe pouštěli jiné skupiny lezoucí nahoru nebo ty, co scházely dolů. Nakonec jsme to překonali i my a závěrečný sněhový hřebínek na vrchol již nebyl náročný.
Na sestupu jsme se opět zdrželi ve fixovaném místě, protože před námi se dlouze slaňovali. Tentokrát jsme šli cestu dolů celou normálkou. Sníh začínal být povolenější, a tak jsme se po cestě z hřebene bořili do sněhu a Ondra několikrát uklouznul a začal se sunout po svahu dolů. Naštěstí to v měkkém sněhu šlo zastavit. Pak zpátky na chatu s vědomím, že opět scházíme dolů metry, které ráno budeme stoupat nahoru. Na chatě jsme tentokrát stihli první večeři a tříchodové menu mi přišlo akorát. Večer jsme strávili studováním Breithorn traverzu. Já jsem zase měla čím dál tím větší pochybnosti, že to zvládneme, čemuž moc nepomohlo vyčerpání z dnešního a předchozího dne. Ráno moudřejší večera, řekli jsme si.
Ráno… jsem chtěla být všude jenom ne na Breithorn traverzu. Dohodli jsme se, že dojdeme k bivaku Rossi e Volante a tam uvidíme. I kdybychom šli dolů, stejně bychom nejdříve museli nahoru, přejít celý ledovec zpět k Breithornu, takže těch pár výškových metrů k bivaku už vem čert. U bivaku jsme si řekli, že to tedy zkusíme a začali velmi strmě stoupat na Roccia Neru (4075 m). Tady jsme utíkali před sluncem, které začalo postupně ozařovat náš svah a také povolovat sníh. Na povoleném sněhu se šlo daleko hůř. V sedle, odkud to je na vrchol deset minut, jsem si musela před pokračováním odpočinout a vydýchat se. Už tady jsem cítila silné vyčerpání. Celý Breithorn traverz mi přišel čím dál tím více nereálný. Nicméně rozhodli jsme se pokračovat.
Další vrchol traverzu je Breithornzwillinge (4106 m). Měli jsme za to, že na jeho vrchol se dostaneme bez velkého lezení převážně mixovým terénem a odtud slaníme. Lezecké pasáže měly začít až dál. Možná bylo tento rok méně sněhu nebo jsme šli špatnou cestou, ale těsně před vrcholem jsme nalezli do těžšího místa, které se v mačkách lezlo hodně nepříjemně a Ondrovi zde při výstupu vypadlo založené jištění. Když pak došlo na mě a já tam stála na hrotech maček fyzicky vyčerpaná, pode mnou vzduch a někde pod tím ledovec, řekla jsem v tu chvíli Ondrovi, že chci dolů. Dohodli jsme se, že vylezeme Breithornzwillinge, slaníme a sestoupíme únikovou trasou přes ledovec.
Slanění bylo na dvě délky lana. První délka byla bez problémů. U druhé délky nám nebylo úplně jasné, kudy vedla optimální cesta. Dlouhé rozhodování v zimě a větru na skále bylo jedním z nejvíce psychicky náročných momentů celého výstupu. Nakonec jsme se rozhodli důvěřovat erární smyci okolo šutru s majlonkou a slanili šikmým skalním zářezem, kterým je tento vrchol ze západu charakteristický. Po úspěšném slanění jsme se vydali skrze ledovec po stopách předchozí skupiny, která také scházela touto cestou dolů. Byli jsme za tuto vyšlapanou cestu velmi rádi.
Cesta zpět k lanovce byla docela náročná, naštěstí již jen fyzicky a ne psychicky. Pod Breithornem jsme potkávali turisty scházející z Breithornu bez lan, přileb nebo vhodných bot. Všichni vypadali v tu chvíli zdatněji než my a dokonce nás na rovince předbíhali.
V lanovce jsme potkali starší pár s friendy a obdivně jsme je sledovali. Ti narozdíl od nás Breithorn traverz ten den zvládli celý. Nevadí. Místo sedmi čtyřtisícovek jsme vylezli jen pět, ale to je o pět víc, než jsem vylezla kdy předtím. 🌞
Breithorn Occidentale – 4160 m
Castor – 4228 m
Pollux – 4092 m
Roccia Nera – 4075 m
Breithornzwillinge – 4106 m
👌